„… a sraz je na nádraží Střed u úschovny zavazadel v ….“ To byla podstatná informace.
Je ráno dne x, léto roku 1973, Praha nádraží střed.
Prostor před okénkem úschovny zavazadel se pozvolna začal zaplňovat. Nejdříve nic zvláštního, pár dětí, několik kufrů, pádla. Mezi tím hlouček dospělých. A přece jenom něco zvláštního tam bylo. Jak děti tak i ten starší výrazný bělovlasý pán měli oblečeny tmavomodré košile. Dětí přibývalo a kufrů také. Paní z okénka úschovny se to už přestává líbit. „To tady nemůžete takhle stát, sem se musí dostat lidi…. Jděte někam jinam“
A pak někdo v modré košili něco řekl. Modrý dav se chopil kufrů a pádel, prošel uličkou kolem úschovních skříněk a už tady bylo čtvrté nástupiště. Vlak sestaven ze stařičkých tmavozelených vagónů co dříve bývali chloubou drah a ne jenom českých. A najednou se spousta modrých košilí cpe do označeného vagónu s cedulkou na dveřích ZADÁN. Takovým vagónem jsem nikdy nejel. Prostor rozdělen do kupé o šesti místech. Sedadla potažena hnědošedým manšestrem. A všude kufry a pádla. Místo, kde máme vystoupit zní tajemně, Hrobce. Ty dvě hodiny jízdy nejízdy do Roudnice proběhly celkem hladce. Občas vlak sice stál a nebylo proč, to ale na této trati bylo normální. Kdo by jinak znal Kralupy nad Vltavou, Vraňany, Roudnici nad Labem. Tady všude vlak jen tak stál. Při Roudnickém čekání začal ale ve vagónu cvrkot. Příští stanice budou Hrobce, bude se vystupovat. „Máme na vystoupení jen jednu minutu tak to musí lítat.“ Poslední pokyny. A už sebou vlak trhnul a mi u oken koukali, kdy už bude to nádraží. Pískání brzd, malá nádražní budova. Drobný pán s velkým nádražním čtyřkolákem, výpravčí v červené čepici. Ještě vlak úplně nezastavil a už se otevírají všechna okna na pravé straně vagónu a z nich jsou vystrkována pádla, kufry, batohy. Jedny ruce berou co ve vagónu najdou, druhé venku chytají a dávají na velikou hromadu. Potom honem z vagónu, někdo ještě vůz zkontroluje zda je všechno pryč. To už ale přichází výpravčí s plácačkou v upažené ruce a píšťalkou v rubech, „Tak všechno?“ procedí mezi zuby a píšťalkou. Ruku zvedá, pííííísk a vlak mizí k Lovosicím.
Na nádraží zůstávají dvě hromady, jedna z kufrů a druhá modrá.
Od drobného pána v železničářské uniformně, která již mnoho let není modrá, si půjčujeme dva velké čtyřkolové nádražní vozíky. Po naložení hory kufrů se mi, pádla i vozíky s kufry vydáváme na cestu z nádraží kolem Osanu, Hrobecké hospody, silnicí mezi stromy až na křižovatku. Tam u pomníčku otočit doprava a z kopečka ke kapličce co tam je pumpa a už jsme u Labe. Tady čekají pramice. Vše se jejich pomocí přesouvá na nejkrásnější ostrov, ostrov Šán. A začíná den první…
[/b]