Ráno...
Těch rán s pohledem nad lagunu bylo bezpočet. Nad hladinou se najednou zvedl takový drobný opar či mlha. Za stromy se tma změnila na šedo. Za chvilku tady bude nový den. Oči už se klíží, ale slunce nad stromy je odměna za jejich nezavření.
To svítání jsem vnímal s časem pokaždé jinak. Jinak se tráví při hlídce, jinak po krásně stráveném večeru s kamarády, když už se ti nechce jít spát a i když už je to alespoň desátá probděná noc. Ono i ve dvou se na svítání krásně čeká. I dneska, to mě zase hlavou běží vzpomínky na kamarády, na rána, na krásné šánovské dny.
Šánovská rána
Probouzel jsem na ostrově ve stanu s podsadou i bez , v týpku, v jídelně, v kuchyni, ve dřevníku, ve skladu, zavěšený v hamace, venku na trávě, na hlíně i v popelu vychládajícího ohně, dokonce i v kopřivách. Párkrát mne zastihlo ráno ještě bdícího. Některá rána byla obyčejná, některá byla děsná. Obzvláštní nezapomenutelnou šánovskou lahůdkou bylo vklouznout do vlhkých bot, byla i rána, kdy i nejsušší boty byly mokré, vylézt ven jsem se musel nutit, ale těch pár rán, kdy krásu cítíš všude kolem sebe, dává zapomenout na všechno to obyčejně protivné co zažíváme ráno často nejen na ostrově.