Šánovci

Člověk má spousty a spousty parádních vzpomínek na tábory, akce a všechno s tímto spojené.... Je jasné, že jde hlavně o příjemné vzpomínky...Já si vybavila jednu storku, které se teď směju a říkám si, že jsme se opravdu nenudili, ale v té chvíli mi po nějaké době hraní této hry nebylo úplně do smíchu....takže jedna z akčnějších storek......

Byl člunařskej den. Den, kdy si člunaři „hrajou“ na vedoucí a mají všechno na povel. Pro nás „velký“ to byl den (vyjma jednoho kontrolora  ), kdy jsme se spakovali a vyrazili mimo ostrov a měli řekněme den volna. Člověk by si řekl paráda, bude koupačka, zahraje se nějaká hra, žádná služba v kuchyni… A hra se taky hrála. Nevím jak to vzniklo, kdo dal impuls, koho to napadlo, každopádně chlapci si chtěli hrát asi na vojáky  A koho jinýho mučit než holky, že???? Platí-li pořekadlo „Co se škádlívá, to se rádo mívá.“, tak to nás kluci museli neuvěřitelně zbožňovat. Pamatuješ Bařeno??? Jak nám pánové svázali ruce jako profíci, přidělali nás ke stromu a začala jejich hra? Ze začátku to byla děsná sranda… . Pánové byli ve svém živlu a dostali chuť si zastřílet…V okamžiku, kdy nás trefila první zelená bezová kulička vystřelená místo broku, mě hra přestávala bavit, ale na druhé straně to bylo spíše naopak. Asi bysme měli bejt rádi, že jsme dostaly jenom bezovou kuličkou, ale i ty štípaly jako blázen. Nejdřív dírka, šťáva vystříkla a okamžitě se začalo tvořit rudý kolo, který pálilo. Ještě teď si vybavuju to štěstí v očích dotyčných, jakou měli radost z toho, jak si hrajou na vojáky a oběti jsou bezmocní…
Známej doktor, kterej mi po mnoha letech vyřezával následnou bouli, co mi na zadku z téhle hry zbyla, si asi říkal, jak pěkně si umím vymýšlet akční historky 
Jojo, ne vždy to byla na Šánu procházka růžovým sadem, ale zase kdo se může chlubit tím, že byl ostřelovanej, svázanej v kozelci apod. Zpětně si říkám, co bych neudělala pro kamarády 
Už asi věděli, že je povinná vojenská služba mine, tak si chtěli prostě něco zkusit….
Jen by mě zajímalo, kde skončily ty tajné černobílé fotografie, které z této akce byly pořízeny…

Jo, většina lidí v sobě má nějakou tu temnou komnatu, která se někdy otevře, nikdo ani neví jak. I na Šánu se objeví surovost, ale pevně doufám, že nikdy jako něco tolerovaného, nebo snad adorovaného. Tobě Veroniko už to nepomůže, ale třeba, až zas někoho napadne, zahrát si nějakou takovouhle hru (i mně to asi napadalo když mi bylo -náct) vzpomene si třeba, jak četl, co si o tom myslí ten druhej. A pro všechny, kteří vedou děti, je tohle výzva, protože učit děti jak si ohlídat dveře tý svý temný komnaty pevně uzavřený, je důležitější, než naučit vázat uzle poslepu. A abys mohl učit, musíš to umět. Já mám pocit, že i tohle jsem se na Šánu naučil.