Památná listina
Posted: Tue Mar 10, 2009 11:12
Chci se zeptat těch co vědí, na onu smlouvu, která měla Šán dávat do užívání nám.
Za mých mladých let to byla mytická záležitost.
Moje představa je že, když si Patron vyhlédl ostrov u Hrobců, zjistil kdo ono území spravuje a pak někde byla sepsána ona památná listina. Já si to vždycky představoval jako náramnou slávu, něco jako dožínky, nebo první máj, kam se sjeli funkcionáři a novináři nejméně celého okresu, aby byla vidět podpora mládeže, a aby bylo o čem psát. Za dojatého slzení bodrých polabských rolníků v krojích, že byla na listinu ještě zářící novotou přitištěna pečeť z červeného vosku, a listina uložena do schrány z nehořlavého a vlhku vzdorujícího materiálu, to celé do truhly z masivního dubového dřeva a v průvodu jásající mládeže to bylo odvezeno na ostrov.
Tam když padla noc skupinka zakuklených hrdinů kráčela s truhlicí po ostrově a vybírala nejlepší místo pro uschování drahocenného pokladu. Nakonec zakopali truhlu s listinou pod velký dub ve kterém (už tehdy ?) sídlil ochranný duch ostrova Čibu-Čibu. Pak jistě proběhl nějaký rituál, který slavnostně zavázal všechny, kteří znali umístění pokladu k mlčení. Tak něco jako napřažené ruce do kterých každý říznul tábornickým nožem a kapky krve spečetili pouto mlčenlivosti všech zůčastněných.
Přes velkou přísahu ale povědomí o tom kde je vzácná listina ukryta proniklo mezi prostý šánovský lid a když se začalo šuškat o tom, že se dokonce někdo vsadil s někým, kdo že listinu vykope ten že vyhraje, nastal čas nových činů. Daleko menší skupinka věrných rychle vykopala listinu ohroženou nejen zneuctěním, ale i ztrátou a zakopala ji na neznámém místě. Rituál zavazující k mlčení teď byl jistě o mnoho přísnější a kromě slibů zazněly i kletby které se snesou na hlavu toho, kdo mlčení poruší.
Tak listina přečkala další dobu rozkvětu šánovského národa, až nadešla chvíle, kdy se starobylá šlechta, spící po staletí spánkem blanických rytířů, přihlásila po probuzení o majetek, který už celé věky neužívala a který se tedy zdál patřit někomu jinému. O užívání ostrova se přihlásily hned dvě skupiny: Šánovci, kteří chtěli posilovat těla vybledlých pražských dětí, rozvíjet lidského ducha a pozdvihávat ideály rytířskosti a pomoci vdovám a sirotkům a jiným potřebným a skupina karatistů, kteří nabídli finančně zajímavější, ale lidsky pochybný plán paintballové střelnice, kde se lidé měli bavit střílením do druhých. Tehdy že byla památná listina vytažena na světlo boží a protože nám dávala po dlouhých třicet let možnost ostrov zvelebovat a budovat na něm budovy, které byly tedy více naše, než majitelů ostrova zajistila nám možnost na ostrově setrvat a vypálit špinavé hnízdo proklatých karatistů.
Tehdy jistě byla sepsána listina nová, která platí dodnes.
Tak to je moje představa.
Jaká je realita?
Za mých mladých let to byla mytická záležitost.
Moje představa je že, když si Patron vyhlédl ostrov u Hrobců, zjistil kdo ono území spravuje a pak někde byla sepsána ona památná listina. Já si to vždycky představoval jako náramnou slávu, něco jako dožínky, nebo první máj, kam se sjeli funkcionáři a novináři nejméně celého okresu, aby byla vidět podpora mládeže, a aby bylo o čem psát. Za dojatého slzení bodrých polabských rolníků v krojích, že byla na listinu ještě zářící novotou přitištěna pečeť z červeného vosku, a listina uložena do schrány z nehořlavého a vlhku vzdorujícího materiálu, to celé do truhly z masivního dubového dřeva a v průvodu jásající mládeže to bylo odvezeno na ostrov.
Tam když padla noc skupinka zakuklených hrdinů kráčela s truhlicí po ostrově a vybírala nejlepší místo pro uschování drahocenného pokladu. Nakonec zakopali truhlu s listinou pod velký dub ve kterém (už tehdy ?) sídlil ochranný duch ostrova Čibu-Čibu. Pak jistě proběhl nějaký rituál, který slavnostně zavázal všechny, kteří znali umístění pokladu k mlčení. Tak něco jako napřažené ruce do kterých každý říznul tábornickým nožem a kapky krve spečetili pouto mlčenlivosti všech zůčastněných.
Přes velkou přísahu ale povědomí o tom kde je vzácná listina ukryta proniklo mezi prostý šánovský lid a když se začalo šuškat o tom, že se dokonce někdo vsadil s někým, kdo že listinu vykope ten že vyhraje, nastal čas nových činů. Daleko menší skupinka věrných rychle vykopala listinu ohroženou nejen zneuctěním, ale i ztrátou a zakopala ji na neznámém místě. Rituál zavazující k mlčení teď byl jistě o mnoho přísnější a kromě slibů zazněly i kletby které se snesou na hlavu toho, kdo mlčení poruší.
Tak listina přečkala další dobu rozkvětu šánovského národa, až nadešla chvíle, kdy se starobylá šlechta, spící po staletí spánkem blanických rytířů, přihlásila po probuzení o majetek, který už celé věky neužívala a který se tedy zdál patřit někomu jinému. O užívání ostrova se přihlásily hned dvě skupiny: Šánovci, kteří chtěli posilovat těla vybledlých pražských dětí, rozvíjet lidského ducha a pozdvihávat ideály rytířskosti a pomoci vdovám a sirotkům a jiným potřebným a skupina karatistů, kteří nabídli finančně zajímavější, ale lidsky pochybný plán paintballové střelnice, kde se lidé měli bavit střílením do druhých. Tehdy že byla památná listina vytažena na světlo boží a protože nám dávala po dlouhých třicet let možnost ostrov zvelebovat a budovat na něm budovy, které byly tedy více naše, než majitelů ostrova zajistila nám možnost na ostrově setrvat a vypálit špinavé hnízdo proklatých karatistů.
Tehdy jistě byla sepsána listina nová, která platí dodnes.
Tak to je moje představa.
Jaká je realita?