Šánovci

Když jsem četl vzpomínky od Bejbiny konkrétně: Šán – kde jsou jeho začátky? Vznikl snad při úpravě říčního koryta a nazýval se Ostende. Vznikla zde louka pro místní, topoly byl osázen v 6O. letech.
O tom také něco vím, ostrovy nevznikly úpravou koryta. Jsou prastaré. Nejstarší doklad, který o nich mám je na mapě z roku 1764, ale pravděpodobně tu byly mnohem dříve. Josefská vojenská mapa je nejstarší existující mapa s dostatečným měřítkem, aby zachycovala i ostrov této velikosti. Vyprávění o jejich vzniku jsem slyšel od „šéfa“ karatistů se kterými jsme se stýkali a potýkali poprvé snad v roce asi 1990. Ten rok nevím přesně, ale moc dobře si pamatuju jak mi odřízli houpací síť, jak jsme se s nimi hádali, ale pak že nastalo příměří, v jejich kempu, kde na bráně věčně viseli provinilci pověšení za ruce svázané za zády, jsme ochutnávali pivo se šumákem a dokonce nám několikrát pomáhali při hrách. Tehdy, když se nás snažili přesvědčit o tom, že mají větší nárok na ostrovy než my, řekl „šéf“, že tu byla už ve dvacátých letech dvacátého století trampská osada (na její jméno si už nevzpomenu) kam mezi trampy zajížděl i tehdy slavný Géza Včelička. To mi nesedí s tím, že by ostrovy byly holé, jako louky pro místní, možná ten největší, dnešní Šán, ale na tom menším musela být džungle jakou známe my. Za dědice těch trampů pokládal svou skupinu a ne nás. Od něho jsem slyšel i pověst o vzniku ostrovů, a taká že se jim říkalo Ardea nebo Volavčí ostrovy. Ardea je latinsky volavka. Ardeu jsem si snadno zapamatoval, podobně se v tolkienovských knihách říká Středozemi- Arda tady ten příběh je:
Ostrov volavky
Kdysi dávno lidé ve vesnicích okolo řeky spokojeně sedlačili. Jednomu mládenci se ale zajídala starost o dobytek i práce na poli a v lese. Přestože mohl být celkem spokojeně živ, vyrazil na vandr do světa. Po nějaké době se vrátil a všude vykládal jak snadno a bez práce zbohatne. V Praze kloboučníci z chocholek volavek dělají ozdoby na klobouky. Stačí vzít pušku a postřílet ptáky, kteří postávají na mělčinách a zlaťáčky se jen posypou. Všichni mu to vymlouvali. Volavky nejen že jsou krásné, ale navíc se říká, že jejich očima se na nás dívají duše těch, kteří tu žili před námi. Mládenec si ale nedal říct ulil pytlík ptačích kulí, naolejoval flintu a vyrazil.
Celé odpoledne se ozývala střelba a na břehu snášel z okolí na hromadu ptáky, které mu jeho pes vytahoval z vody. K večeru střelba utichla, přiběhl mládencův pes, ale mládence vyhlíželi marně. Na břehu, kde se po celý den vršila hromada mrtvých volavek nebylo nic. Někteří říkali, že je rovnou odvezl do Prahy, ale v čem? Nikdo nevěděl a nikdo už ho nikdy neviděl.
V noci začalo pršet a po dlouhých deštích, ve kterých jako by cosi plakalo nad osudem pobitých ptáků, velká voda rozryla břehy. Tam kde se osudného dne vršila na břehu hromada mrtvých ptáků se objevil nový ostrov . Vypadal jako volavka s krkem nataženým ke břehu. Někdo mu začal říkat Volavka, možná nějaký vzdělaný písmák po latinsku Ardea. Tvar volavky byl patrný ještě v devatenáctém století. Ostrovy vypadaly trochu jinak než je známe my. Největší dnešní Šán byl tělem volavky, dnešní Án tehdy o poznání menší, byl její hlavou, kosa neexistovala, a třetí ostrov, který byl v místech dnešního starého kempu byl jejím zobákem.

Také si vzpomínám na pověst, kterou nám vyprávěl Hobby , když jsme šli na Mrchový kopec pro amulet.
V Libotenicích žil bohatý ale zlý a lakomý sedlák. Bál se, aby mu ženská nerozházela peníze a tak se z lakoty ani neoženil. Držel si většinou jednoho pacholka a jednu děvečku, ale na jeho statku nikdo nevydržel. Čeleď dřel z kůže, protože velký statek potřeboval daleko víc rukou, než kolik byl sedlák ochotný platit. Vždycky na Ondřeje, když se vyplácely (a někdy ani nevyplácely) výslužky balili se pacholci a táhli třebas i zimou o dům dál, protože v tomhle statku to stejně nebylo lepší, než se vláčet bosýma nohama sněhem. Místní nádeníci už se vyhýbali vyhlášenému statku jak čert kříži. Jednou přicházelo jaro, sedlák neměl nikoho s kým by mohl přeorat a zasít, dokonce přemýšlel že by slíbil (slib se nakonec vždycky dá nějak obejít) pořádnou mzdu tomu, kdo by k němu šel na práci. Ale právě tehdy, se ve vsi objevilo nové mladé děvče. V jiných statcích už měli děvečky sjednané a tak děvče vzalo zavděk statkem od kterého jí všichni zrazovali. Sedlák se zaradoval, že zase našel někoho, kdo bude dřít za zlámaný groš, děvče bylo rádo, že má alespoň jídlo a střechu nad hlavou a tak si plácli.
Pro děvče nastalo ale učiněné peklo. Protože pacholka už nesehnal nutil sedlák děvečku dělat mužskou práci, a protože byli na statku sami dva, vraceli se až večer sedření až k pláči. Navíc si děvče postesklo, kamarádce z vedlejšího statku, že pán se jí večer dobývá do komůrky a tak si strachem ani v noci neodpočine.
Jednoho dne , snad že večer zapomněla zamknout, snad že si sedlák přinesl na vetché dveře sekeru, vlámal se k děvečce do komůrky, o poctivost jí připravil a dítě s ní počal.
Když to na děvečce začalo být vidět, protože dostal strach, aby snad nechtěla odškodné, nebo snad dokonce, aby nechtěla dítě veřejně prohlásit za jeho, rozhlásil sedlák, že za dívkou často chodil voják z posádky, která ležela v Travčickém lese, že ho tam sám nejednou potkal. Dívka nic nesvedla, příbuzné tu neměla, nikdo se jí nezastal proti bohatému sedlákovi a když i pan farář jen smutně povzdechl, že si měla lépe věneček ohlídat, nešťastná dívka skočila do Labe. Protože plavat neuměla klesla ke dnu jako kámen.
Sedlák se netrápil, naopak, mnul si ruce, že jarní práce nemusí nikomu vyplácet. Přesto jednoho dne zmizel a nenašli ho, až na samém vršku Mrchového kopce, za krk oběšeného.
Mrchový kopec byl nečisté místo, kam pohodný zahrabával mrtvoly psů ze sousedních vesnic. Když se tam kolem mrtvého sešli sousedé někteří říkali, že má otlačená a odřená zápěstí, jako by byl před smrtí svázaný, ale většina se nakonec shodla, že ho začalo trápit svědomí a život si vzal sám. Jako sebevrah nemohl být pohřbený ve svaté půdě kateřinského hřbitova a tak ho zahrabali tam, kde ho našli, na vrcholku Mrchového kopce.
Od té doby se tam objevuje bílá postava ve starých selských šatech a úpěnlivě naříká. Někteří sice říkají, že kdo ho vysvobodí, dozví se, kde jsou schované peníze, které za života nahamounil, většina ale říká, že se mu nedalo věřit ani za života a rozumný člověk nebude riskovat život pro takového zlotřilce. Proto se mrchovému kopci potmě dodnes raději každý vyhne.

Ke jménu Ostende
K závěrům, které tady shrnu jsem dospěl kdysi v debatě s kamarádem, roudnickým rodákem. Podle něho dali jméno Ostende ostrovu litoměřičtí turneři (obdoba českého sokola), podle belgických mořských lázní, konkrétně podle ostrova Testerep, blízko vlámského pobřeží. V devatenáctém století bylo území mezi českou Roudnicí a německými Litoměřicemi jazykovou hranicí a místem střetů německého a českého etnika. Na ostrov Ostende jezdili Litoměřičtí turneři, veslaři a jachtaři na výlety. V napjaté době jazykových sporů v devadesátých letech devatenáctého století došlo i na výpady proti německým výletním skupinám, a nešlo jen o namáčení výletníků, byl to boj, kdy nejednou tekla i krev.

Někdy na začátku devadesátých let vzniklo přičiněním Káči Halamkové a Petry Jedličkové vyprávění o Džekylovi. S doktorem Jekyllem měnícím se v monstrum má shodné jen libozvučné jméno.
Kde se Džekyl vzal
Strašidla se nerodí milujícím staršidláckým maminkám, strašidla vznikají jako reakce na nějakou příšernou událost. Džekyl se vynořil ze slizkého bahna v přístavišti, když chomáč pěny ze štětínské papírny narazil na bublinu baheního plynu která pomalu stoupala k hladině, zrovna ve chvíli, kdy se přístavištěm ozvalo sprosté zaklení ospalé noční hlídky, kterou udeřil do nosu puch linocí se z drůbežárny Xaverov. Protože za sprosté slovo by měl být mínusák, jenže vedoucí pokojně spali a nemohli mínusák zapsat, vznikla v pevném schématu odvěké spravedlnosti trhlina. Tahle trhlina ve schématu odvěké spravedlnosti spojená s popsanými strašlivými okolnostmi dali vzniknout astrálnímu otisku v prizmatu naší skutečnosti - prostě vzniklo strašidlo známé později jako Džekyl.
Co Džekyl dělá
Jako reakce na nenaplněnou spravedlnost je Džekyl strašidlo trestající a výhružné. Nejčastějšími činnostmi je odebírání pádel. Určitě jste taky zažili jak někdo ze zábavy vrhne pádlo silou do vody jako by ho zapichoval a očekává, že pádlo podobnou rychlostí vyjede zase nahoru, jenže ono už se nikdy nevynoří. Karteziáni tvrdí, že se zapíchlo do bahna na dně, my víme, že to byl Džekyl.
Jednou nám Džekyl, když jeden ze členů služby porušil své povinnosti a nezavřel sklípek zlomyslně okousal koláč ve sklípku uschovaný a zbytek posypal myšími bobky.
Za nocí Džekyl hlavně páchne v přístavišti, případně vydává zvláštní mlaskavé zvuky. Cílem těchto činností je donutit hlídkující překonat sama sebe a zvýšenou srdnatostí při plnění povinností hlídky zacelit onu trhlinu ve schématu odvěké spravedlnosti, která nutí Džekyla žít na našem světě. Bohužel mnoho hlídek raději kvůli tomu do přístaviště vůbec nechodí a tím (neplněním povinností) trhlinu jen zvětšují.
Jak Džekyl vypadá
Džekyl není krasavec. Vypadá jako chrchel, nebo spíš hrouda přístavního bahna, ze které jen jaksi v náznacích odstává cosi mezi chapadly a ručkami.
Přibližně upréstřed hroudy se černá otvor jakýchci úst, vyplněný něčím jako pěnou. V té pěně se dají rozeznat obrysy velkých zubů, (možná že ale zapracovala jen hrůzou zjitřená fantazie očitých svědků). Jednu dobu nosil Džekyl klobouček, který kdosi zapomněl v přístavu.

Přepisuji pár informací z populárně fantastického článku o lužickosrbských černých školách, který jsem četl u zubaře. Autor tam tvrdil že podobné černé školy jaké známe z pohádky o Krabatovi, Čarodějův učeň, (tedy čarodějnická učiliště), existovala i v Čechách Kromě hlavní oblasti v německy mluvících oblastech severních Čech ale jmenoval i Vladimírov v blízkosti posvátné hory Říp.
Někteří z nás si určitě vzpomenou na noční cesty na Vladimírov i na tajemnou atmosféru, která to místo opřádala. Autor toho článku spekuloval o jméně Vladimírov jako o složenině ze staroslověnských slov vládci (vladi) světa (mira) . Zaujalo mne, že Vladimírov stojí přesně na půli cesty na přímce spojující vyvřelinovou kupu, horu Říp (elementy ohně a země) a souostroví u Roudnice na Labi (elementy vody a vzduchu).
Bohužel nádherná stavba s drakobijcem na štítě (Svatý Jiří - patron geomantů) se v současné době rozpadá. Už nemá střechu a brzy zmizí docela.

Když jsme si s Pigmejem povídali po setkání rodičů, stočila se řeč i na strašidla a pocity, které může člověk zažít asi jen na nočním ostrově a nebo na laguně, třeba při kolíku. Džekyl stále žije v povědomí šánovců, a Pigmej mi vyprávěl právě o jedné noční jízdě, kdy jel prostředkem laguny sám uprostřed tmy a najednou se o dno devítky něco otřelo. Zvuk jakoby po celé délce lodi přejel někdo drápem, je důkazem toho, že Džekyl tu stále je. A čeká. Možná na to až pojede kolíka opravdový hříšník…
Pigmej mne taky požádal o doplnění dalšího ze strašidelných bytostí ze Šánu o Seppa. Já myslel, že už je úplně zapomenutý, ale není. Sepp je bledé (někteří říkali že růžové) strašidlo, velké asi jako kočka, které bývalo vidět v noci v okolí stanů. Má křídla jako netopýr a drápy. Právě jeho drápy budí největší hrůzu. Jediné co o něm vím je, že škrábal těmi drápy po celtách stanů, ale málokdo ho zahlédl, protože dokázal díky svým křídlům neslyšně a bleskurychle zmizet.