Vzpomínky od Pavly Benešové, dnes Duškové
Posted: Sun Feb 01, 2009 16:52
Šán – slíbila jsem Ivě, že se pokusím něco napsat – čas je můj nepřítel, ale po přečtení jejího vzpomínání, které mi dostalo do rukou – vlastně do počítače, mi to nedá, abych to aspoň nezkusila. Vím že Iva chtěla vzpomínky na Čibuka a tradice – moje vzpomínky se ale ubírají jiným směrem…
Do oddílu jsem přišla stejně s Ivou, byly jsme stejně staré (dělilo nás 14dní), patřily jsme do velkého náboru, který Patron udělal v roce 1973, kdy se rozhodl zkusit i dívčí oddíl. Já v té době zrovna „skončila se sportem“ (na gymnastiku jsem byla přerostlá, na basket jsem měla křehké kosti a plavání nešlo skloubit s jazykovkou) a tak jsem se s vervou vrhla do oddílového života – po sportovní průpravě jsem hravě obsadila v dívčí konkurenci levého háčka, ze kterého už byl jen krůček na kotrč a mezi „instruktory“ - Tarzana, Sixiho, Miliardu, Jožku a Hnidu. Tenkrát byl 1. turnus tábora na Šánu jen pro kmenové členy a 2. turnus obsadili s plnou parádou samí nováčči. Zvládla jsem ještě dva tábory, ale pak jsem byla vybrána do sportovního oddílu veslování a sportovní duch zvítězil – vrcholový sport s oddílem skloubit nešlo (ve středu po závodech jsem s taškou na rameni plavala z veslařského ostrova na Cindu), ale Šán zůstal mou srdeční záležitostí na celý život.
Když jsem přišla do oddílu, vysvětlili nám, že Šán je název ostrova u Roudnice – tento název vznikl obráceným přečtením slova náš, je součástí souostroví Ešan tj naše, kam patří ještě Án a En, který je velký a malý.
V „mé“ době ještě neběžely celotáborovky, asi to bylo dáno dobou – učili jsme se vpravo v bok, pochodovat a plnili Plameny a Cesty popř. ještě Mladého turistu, neznali jsme ještě ani Poseidonky. Nevím, zda si ještě někdo vzpomene, jak Patron neměl rád jakékoliv míčové hry – míč na táboře? Ani náhodou – Větroplach ho schovával celý tábor v pytli pod postelí. Zato Hvězdy si pamatuji až moc dobře – splnila jsem všechny body – chyběl mi jediný: veslování s anglickými vesly J - Patron tehdy prohlásil, že se to nikdy nenaučím. Po letech jsem na ostrov dorazila na dětském skifu, který jsem si přivezla na střeše auta, a snažila se naučit veslovat i některé z Vás.
Amulety mám jen z táborů, kam jsem dorazila na návštěvu - v mé éře ještě nebyly. Zlaté knoflíky za ujetých 100km jsem na košili taky nikdy nedosbírala – při množství kilometrů se to odbývalo zlatými prýmky za 1000km a tak na košili zůstala většina těch bílých…Vzpomínám na báječnou zábavu mytí pramic – všichni do plavek, podlážky nechat na břehu hurá do laguny a pramici několikrát obrátit dokola – pak umýt podlážky a pramici vylít.
Nevím, zda je ještě v kurzu naučit se pádlovat proti břehu – na pramicích to fungovalo a pro začátečníky to asi nebylo úplně k ničemu. Kdo na lodi zlobil a nepádloval, byl vysazen a šel kus po břehu – nejdřív sám, při opětovném trestu s pádlem a když nepomohlo ani to, prodíral se po břehu i s podlážkou.
Kdo si ještě pamatujete, jak jsme s kbelíky pádlovali k remorkérům a škemrali o trochu uhlí do kuchyně? Občas jsme nějaký ten kbelík dostali. Pro vodu se tenkrát jezdilo s velkými 25-litrovými hliníkovými bandaskami od mléka – pro dívčí oddíl to byla makačka ty plné bandy dostat do lodě a na Šán.
Vzpomínám i na svůj třetí tábor, kdy jsem jela s nováčky - tenkrát se ještě nejezdilo ve vestách – vyrazili jsme ke Kateřině, tam Patron zavelel navázat pramice za zakotvenou Izabelu a doplavat na břeh – do vody naskákali všichni – na mé lodi byli tři neplavci…chvíli vydrželi na zádech zbytku posádky - pak je naštěstí vylovili do pramice.
Vzpomínky jsou ale i na věci, které nebyly tak úplně v souladu s platnými předpisy – večery na Strnadech kdy „jsme táhli na Kazaň“ – parta „starších“ (Los celtos) vzala kytary a šli do patřičné vzdálenosti, aby nevzbudili spáče, noční plavání kolem Šánu, kdy dnešním pohledem parta nezletilců vyrazila po večerce na kosu a plavali dolů po proudu a pak zpátky do přístavu (vzpomínám si na to, jak Igor nad hlavou ždímal plavky, že už se mu namočily…), ale i na oficiální zábavu oddílového táboráku – taneční číslo Hnidův „striptýz“ na Krásnou Malajku v podání Plašmuškovy kytary
Tábory jsem zvládla po tři léta – všechny tři roky jsem jela za odměnu i na puťák, který byl ještě v roce 1974 na 3 týdny. V tom roce jsem absolvovala s instruktory svoz pramic a týdenní hlídání s výstavbu tábora. V roce 1975 byla spartakiáda a tak na poslední chvíli Patron vymyslel nultý turnus – nikdo z vedoucích tak narychlo nedostal dovolenou, svoz byl v plném obsazení a parta dětí si po dojetí sama budovala tábor – Patron pendloval mezi Prahou, Roudnicí a Hrobci ve svém Trabantíku a my se snažili – větší kluci vozili materiál z Osanu na ostrov (za jídelnu tehdy sloužil vojenský stan a nebylo kde materiál na ostrově „přezimovat“), já vařila a ostatní budovali latríny a stavěli stany. Vzpomínám na Smutňu, který flegmaticky a pomalu přišel, jestli když tam není „starej“ můžu dát 1. pomoc, někdo se mu škrábnul o sekerku – bylo z toho 7 stehů na hlavě – zatloukal kůl a trochu víc se rozpřáhl…
Cest do Roudnického špitálu bylo bezpočet – v nemocnici nás vítali slovy: „To jsou ti, co vždycky všichni mají průjem…“ A to jsem tam jela jako doprovod se středním uchem, blokací zad a výronem v kotníku.
Přestože jsem byla na třech táborech (v 75. roce jsem stihla ještě i půlku 2. turnusu) tak na Mississippi jsem nikdy nebyla a na Amazonce jsem byla až na vzpomínkovém táboře před deseti lety…
Výlety do džungle mezi dvoumetrové a vyšší kopřivy – není to dětským pohledem – v 73. jsem měla již 175cm a k tomu jsem už moc nepřidala – ty kopřivy dnes tak vysoké nejsou – pamatuji, že Eva Chloupková – kudrnatý malý andílek - chodívala sbírat suché stonky a pak je tajně labužnicky kouřila…
Dřív měla každá skupina svůj patronátní závod, který jí občas pomohl – někdy finančně, někdy brigádou. Jak to fungovalo v 90. nevím, ale na naši návštěvu v patronátním závodě – Letiště Praha Ruzyně nezapomenu – prolezli jsme celý objekt (někam se smělo jen po dvou a v absolutní tichosti), viděli jsme jak si zakreslují do průhledných blan počasí i umístění letadel, radary, kde jim poblikávalo na obrazovce blížící se letadlo, ale já mám největší zážitek z hasičské zbrojnice. Tam nás pustili a my prolezli všechna auta, spustili sirény, prohlédli si jejich denní místnost a kdo chtěl, mohl vyzkoušet hasičskou tyč, po které sjíždějí při poplachu do garáží.
Starý padlý velký strom po kterém jsme běhali a skákali do hloubky, jehož ducha stále zdravíte a na kterém byla vyřezána skautská lilie, „náš Čibuk“ si pamatuji – o tom mělo být vzpomínání, o které Iva žádala, ale já stejně mám někde zasutou vzpomínku, kterou mi na minulém setkání už někdo vyvracel – tenkrát mi někdo (Karel?,Tarzan?) určitě řekl, že tohle už je nový Čibuk – ten starý totiž téměř shnil a jsem přesvědčená, že jsem s tím dnes už nejasným informátorem byla někde o kus dál v džungli, kde mi byl jakýsi zbytek tmavého kmene ukázán…
Tak slib jsem splnila – nalož s tím, jak uznáš za vhodné – pokud to budeš chtít použít, dávám Ti plné právo, kterýkoliv odstavec vypustit (a třeba i malou opravu př.osan?)…
Na koho si ještě vzpomenu (když hledáte nejstarší členy):
Z vedoucích té doby Rolf, Racek a Čajka(manželé Čepovi), Ašvenka, Vyzvědač, Neonka, Žanerka, Aster, Štěpa, Kýčera, Bejlomorka , Nova,
Mezi „původní“ členky oddílu patřily ještě Zorka, Marťanka, Beruška, Andrea, Pavlína Slámová, Iva Klimentová
Z ještě starších členů dám dohromady jen pár přezdívek Potápěč, Kmán, Kominíček, Lucifer, Zajda, Žužu, Kopyto, Davy, Minimax, Pavel Šácha, (ne ke všem si ale uvědomím i podobu…)
ale to by si nejvíc asi pamatovala Ašvenka s Karlem, kteří taky patřili k těm ještě starším
Do oddílu jsem přišla stejně s Ivou, byly jsme stejně staré (dělilo nás 14dní), patřily jsme do velkého náboru, který Patron udělal v roce 1973, kdy se rozhodl zkusit i dívčí oddíl. Já v té době zrovna „skončila se sportem“ (na gymnastiku jsem byla přerostlá, na basket jsem měla křehké kosti a plavání nešlo skloubit s jazykovkou) a tak jsem se s vervou vrhla do oddílového života – po sportovní průpravě jsem hravě obsadila v dívčí konkurenci levého háčka, ze kterého už byl jen krůček na kotrč a mezi „instruktory“ - Tarzana, Sixiho, Miliardu, Jožku a Hnidu. Tenkrát byl 1. turnus tábora na Šánu jen pro kmenové členy a 2. turnus obsadili s plnou parádou samí nováčči. Zvládla jsem ještě dva tábory, ale pak jsem byla vybrána do sportovního oddílu veslování a sportovní duch zvítězil – vrcholový sport s oddílem skloubit nešlo (ve středu po závodech jsem s taškou na rameni plavala z veslařského ostrova na Cindu), ale Šán zůstal mou srdeční záležitostí na celý život.
Když jsem přišla do oddílu, vysvětlili nám, že Šán je název ostrova u Roudnice – tento název vznikl obráceným přečtením slova náš, je součástí souostroví Ešan tj naše, kam patří ještě Án a En, který je velký a malý.
V „mé“ době ještě neběžely celotáborovky, asi to bylo dáno dobou – učili jsme se vpravo v bok, pochodovat a plnili Plameny a Cesty popř. ještě Mladého turistu, neznali jsme ještě ani Poseidonky. Nevím, zda si ještě někdo vzpomene, jak Patron neměl rád jakékoliv míčové hry – míč na táboře? Ani náhodou – Větroplach ho schovával celý tábor v pytli pod postelí. Zato Hvězdy si pamatuji až moc dobře – splnila jsem všechny body – chyběl mi jediný: veslování s anglickými vesly J - Patron tehdy prohlásil, že se to nikdy nenaučím. Po letech jsem na ostrov dorazila na dětském skifu, který jsem si přivezla na střeše auta, a snažila se naučit veslovat i některé z Vás.
Amulety mám jen z táborů, kam jsem dorazila na návštěvu - v mé éře ještě nebyly. Zlaté knoflíky za ujetých 100km jsem na košili taky nikdy nedosbírala – při množství kilometrů se to odbývalo zlatými prýmky za 1000km a tak na košili zůstala většina těch bílých…Vzpomínám na báječnou zábavu mytí pramic – všichni do plavek, podlážky nechat na břehu hurá do laguny a pramici několikrát obrátit dokola – pak umýt podlážky a pramici vylít.
Nevím, zda je ještě v kurzu naučit se pádlovat proti břehu – na pramicích to fungovalo a pro začátečníky to asi nebylo úplně k ničemu. Kdo na lodi zlobil a nepádloval, byl vysazen a šel kus po břehu – nejdřív sám, při opětovném trestu s pádlem a když nepomohlo ani to, prodíral se po břehu i s podlážkou.
Kdo si ještě pamatujete, jak jsme s kbelíky pádlovali k remorkérům a škemrali o trochu uhlí do kuchyně? Občas jsme nějaký ten kbelík dostali. Pro vodu se tenkrát jezdilo s velkými 25-litrovými hliníkovými bandaskami od mléka – pro dívčí oddíl to byla makačka ty plné bandy dostat do lodě a na Šán.
Vzpomínám i na svůj třetí tábor, kdy jsem jela s nováčky - tenkrát se ještě nejezdilo ve vestách – vyrazili jsme ke Kateřině, tam Patron zavelel navázat pramice za zakotvenou Izabelu a doplavat na břeh – do vody naskákali všichni – na mé lodi byli tři neplavci…chvíli vydrželi na zádech zbytku posádky - pak je naštěstí vylovili do pramice.
Vzpomínky jsou ale i na věci, které nebyly tak úplně v souladu s platnými předpisy – večery na Strnadech kdy „jsme táhli na Kazaň“ – parta „starších“ (Los celtos) vzala kytary a šli do patřičné vzdálenosti, aby nevzbudili spáče, noční plavání kolem Šánu, kdy dnešním pohledem parta nezletilců vyrazila po večerce na kosu a plavali dolů po proudu a pak zpátky do přístavu (vzpomínám si na to, jak Igor nad hlavou ždímal plavky, že už se mu namočily…), ale i na oficiální zábavu oddílového táboráku – taneční číslo Hnidův „striptýz“ na Krásnou Malajku v podání Plašmuškovy kytary
Tábory jsem zvládla po tři léta – všechny tři roky jsem jela za odměnu i na puťák, který byl ještě v roce 1974 na 3 týdny. V tom roce jsem absolvovala s instruktory svoz pramic a týdenní hlídání s výstavbu tábora. V roce 1975 byla spartakiáda a tak na poslední chvíli Patron vymyslel nultý turnus – nikdo z vedoucích tak narychlo nedostal dovolenou, svoz byl v plném obsazení a parta dětí si po dojetí sama budovala tábor – Patron pendloval mezi Prahou, Roudnicí a Hrobci ve svém Trabantíku a my se snažili – větší kluci vozili materiál z Osanu na ostrov (za jídelnu tehdy sloužil vojenský stan a nebylo kde materiál na ostrově „přezimovat“), já vařila a ostatní budovali latríny a stavěli stany. Vzpomínám na Smutňu, který flegmaticky a pomalu přišel, jestli když tam není „starej“ můžu dát 1. pomoc, někdo se mu škrábnul o sekerku – bylo z toho 7 stehů na hlavě – zatloukal kůl a trochu víc se rozpřáhl…
Cest do Roudnického špitálu bylo bezpočet – v nemocnici nás vítali slovy: „To jsou ti, co vždycky všichni mají průjem…“ A to jsem tam jela jako doprovod se středním uchem, blokací zad a výronem v kotníku.
Přestože jsem byla na třech táborech (v 75. roce jsem stihla ještě i půlku 2. turnusu) tak na Mississippi jsem nikdy nebyla a na Amazonce jsem byla až na vzpomínkovém táboře před deseti lety…
Výlety do džungle mezi dvoumetrové a vyšší kopřivy – není to dětským pohledem – v 73. jsem měla již 175cm a k tomu jsem už moc nepřidala – ty kopřivy dnes tak vysoké nejsou – pamatuji, že Eva Chloupková – kudrnatý malý andílek - chodívala sbírat suché stonky a pak je tajně labužnicky kouřila…
Dřív měla každá skupina svůj patronátní závod, který jí občas pomohl – někdy finančně, někdy brigádou. Jak to fungovalo v 90. nevím, ale na naši návštěvu v patronátním závodě – Letiště Praha Ruzyně nezapomenu – prolezli jsme celý objekt (někam se smělo jen po dvou a v absolutní tichosti), viděli jsme jak si zakreslují do průhledných blan počasí i umístění letadel, radary, kde jim poblikávalo na obrazovce blížící se letadlo, ale já mám největší zážitek z hasičské zbrojnice. Tam nás pustili a my prolezli všechna auta, spustili sirény, prohlédli si jejich denní místnost a kdo chtěl, mohl vyzkoušet hasičskou tyč, po které sjíždějí při poplachu do garáží.
Starý padlý velký strom po kterém jsme běhali a skákali do hloubky, jehož ducha stále zdravíte a na kterém byla vyřezána skautská lilie, „náš Čibuk“ si pamatuji – o tom mělo být vzpomínání, o které Iva žádala, ale já stejně mám někde zasutou vzpomínku, kterou mi na minulém setkání už někdo vyvracel – tenkrát mi někdo (Karel?,Tarzan?) určitě řekl, že tohle už je nový Čibuk – ten starý totiž téměř shnil a jsem přesvědčená, že jsem s tím dnes už nejasným informátorem byla někde o kus dál v džungli, kde mi byl jakýsi zbytek tmavého kmene ukázán…
Tak slib jsem splnila – nalož s tím, jak uznáš za vhodné – pokud to budeš chtít použít, dávám Ti plné právo, kterýkoliv odstavec vypustit (a třeba i malou opravu př.osan?)…
Na koho si ještě vzpomenu (když hledáte nejstarší členy):
Z vedoucích té doby Rolf, Racek a Čajka(manželé Čepovi), Ašvenka, Vyzvědač, Neonka, Žanerka, Aster, Štěpa, Kýčera, Bejlomorka , Nova,
Mezi „původní“ členky oddílu patřily ještě Zorka, Marťanka, Beruška, Andrea, Pavlína Slámová, Iva Klimentová
Z ještě starších členů dám dohromady jen pár přezdívek Potápěč, Kmán, Kominíček, Lucifer, Zajda, Žužu, Kopyto, Davy, Minimax, Pavel Šácha, (ne ke všem si ale uvědomím i podobu…)
ale to by si nejvíc asi pamatovala Ašvenka s Karlem, kteří taky patřili k těm ještě starším